Satanská filozofie a Já

K satanismu jsem se dostala někdy v dubnu roku 2004. To ovšem byly jen takové ty první záchvěvy tehdy ještě spíš zvědavosti, než nějakého vážnějšího zájmu. Ale čím víc jsem zjišťovala, tím více mě satanská filozofie oslovovala. O svých začátcích porozprávím možná příště, nyní se pokusím věnovat Satanismu tak, jak jej vnímám já.

Satanismus. Slovo, které v mnohých vyvolá buď vzrušení z neznámého, nebo častěji obavy z neznámého. Je to způsobeno hlavně tím, že o satanismu samotném nebylo řečeno ani z poloviny tolik, co o jiných náboženstvích (použiji slovo „náboženství“, i když já osobně beru satanismus jako životní styl; filozofii). Pokud se někde objeví kniha či pořad o satanismu, až na výjimky je zpracován autorem buď vyznávajícím křesťanství, nebo značně neznalým. Není proto divu, že satanská filozofie bývá (ať už záměrně nebo nevědomky) zkomolena a překroucena.

Satanismus je směr, který mi ukázal cestu, po které bych se mohla vydat (záměrně nepíši „měla vydat“, protože satanismus mi nic nediktuje ani nenařizuje). Ale jít po této cestě už musím sama. Nikdo mě za ručičku nepovede. Záleží jen a jen na mě, abych udělala to, co uznám v danou chvíli za vhodné. Nutno však dodat, že následky za to musím nést sama. Což mnozí nedokážou, a podle mě právě tito jedinci pak vstupují do různých sekt ohánějících se záštitou satanismu, ale omezujících se pouze na uctívání „Zla“, pořádání nesmyslných krvavých obětí, devastování historických památek (teď nemyslím jen kostely, ale i například hřbitovy, památníky a podobně) a poslouchání metalu, který vnímají jako „agresivní“ hudbu.

Já sama metal poslouchám, dá se říct, že pouze metal; ale rozhodně si nemyslím, že by to byla negativní hudba mající za úkol JENOM šokovat. Stavím se proti jak vykrádání, tak i ničení jakýchkoli staveb, ať už jsou křesťanské či nikoliv, a tím více proti pálení knih. Knihy (zejména ty náboženské a filozofické) jsou velké dědictví a považuji proto za debilitu tento „poklad“ ničit.

Uvědomuji si totiž, že satanismus není pouhá bezhlavá negace čehokoliv, co má odlišný projev. Přijde mi poněkud pokrytecké chovat se stejně, jako ti, které tak často kritizuji (totiž křesťané a věřící vůbec).  Je třeba nejprve zvážit otázku „Co z toho budu mít; bude to pro mě přínosem?“

Ačkoliv jsem z toho byla několikrát obviněna, tím, že nosím na krku pentagram, rozhodně nechci nikomu vnucovat svoji víru ani názory. Ani se nesnažím být středem pozornosti nebo za každou cenu provokovat. Provokace je dobrá, ale musí být namístě a musí být něčím opodstatněná.

Konec konců – i když tím pentagramem vyjadřuji svůj názor, přesto to není pentagram, co ze mě dělá satanistku. Už dávno jsem si uvědomila, že není důležité, kolik na mě visí obrácených křížů, případně jak dlouhé jsou ostny na mém náramku. Ne. Důležité je, že JSEM TO JÁ. Myslím tím to, že polovina vítězství je naučit se myslet vlastním mozkem, a ne pouze tupě opakovat Satanskou bibli. I když já osobně s větší částí této knihy souhlasím, najdou se věci, které si upravuji k obrazu svému. A o to jde. Něco si přečíst – to umí každý, ale něco pochopit a posléze tyto znalosti uvést do praktického života, to už vyžaduje dávku inteligence.

Setkávám se s dotazy, proč se satanismus nazývá satanismus, když satanisté nevěří v Satana jako ve svého Boha, nebo když jako satanisté se vlastně nevědomky chová většina lidí.

Podle mě je to proto, že (jednoduše řečeno) satanisté stále věří v Satana jako v onen symbol osobní svobody a vnitřní síly, který jim může poskytovat jakousi duchovní opěrku, kdežto nesatanisté v toto nevěří, nebo třeba ani nepřipouští existenci síly zvané Satan. Právě tak se nesatanističtí magikové při rituálech neobracejí k Satanovi ani k „infernálním silám“, neužívají satanskou magii. Je to zkrátka v přístupu ke konkrétním věcem a situacím.

Podobně často také narážím na (mylná) tvrzení, že satanisté uznávají chaos a anarchii, a to –satanžel - někdy z řad „satanistů“ samotných.  Zprvu se tak může zdát, neboť jedno z hlavních hesel satanisty zní „Dělej si co chceš“. Ovšem ani to není tak přesné.

Toto heslo, prosazoval A. Crowley, v Knize Zákona. A navazuje na něj i moderní satanská filozofie (např. 11 satanských zákonů země, 9 satanských hříchů apod.). A i když ne všichni je uznávají, obecně se jich přidržuje většina satanistů (alespoň těch, s kterými jsem se zatím setkala). Opět zde však platí, že nic se nesmí brát za jeden jediný vzor.