Luboš Majzlík není členem Církve Satanovy a přesto sem umisťujeme jeho příspěvek. Báseň Zpěv noci je inspirována A.Crowleyem a článek je referátem který vypracoval jako student Religionistiky v Pardubicích....
Jedna hvězda
Je nekonečno hvězd
A skrze jejich srdce –
Ohnivého hada kapajícího z nebes
Se třesou první stíny světa
Stvoření ve mně
Je novým zámkem
I klíčem
Had pohlcuje sám sebe
Spaluje světlo
Noc hvězd
Noc plná zdání
Noc pravdy
Pryč!
Pozor!
Zámek i klíč v jediném místě
V jediné chvíli
Jsou ústy hvězdy
Oči hada hledají cíl
Uvnitř sebe
A třetího dne
Je noc nocí i dnem
A třetího dne
Je had zákonem světa
A hvězda jeho hmotou
A třetího dne
Je hmota hadími ústy
A ticho křikem hvězd
Je třeba zavřít zámek
A had klečí před zářící hmotou
A plane kolem svého vlastního těla
Žárem hvězdy
Nic nezanikne
V okamžiku zániku všeho
A noc se dnem
Boří hradby kamenných model
Utlučte je
Osedlejte svého ohnivého hada
Své srdce hvězdy
Své srdce nekonečna hvězd
A bořte své zámky až poplujete stíny světa
A v nekonečně zářivé noci spatříte planout jedinou hvězdu
A v jejím srdci se stanete ohnivým hadem
Hledícím za hranice světa
Představy o nepřátelských duchovních bytostech; pohled v indických náboženstvích, buddhismu, judaismu, křesťanství a islámu
1. Indická náboženství
Oproti monoteismům se zde objevují důležité rozdíly. Vývoj božstev a démonů od vzniku védských textů (který je kladen u nejstarších z nich zhruba do doby 1200 př.n.l.) k pozdějším podobám v Mahábharátě a Rámajaně (popř. Bhagavadgítě jako součásti Mahabharáty) a ještě pozdějším výkladům je daleko zásadnější než například vývoj křesťanského ďábla ve SZ a NZ, jednotlivá božstva se mění v jiná, některá pod svým původním jménem zanikají a vznikají jiná, některá jen ztrácí na důležitosti (viz. např. v pozdějších dobách zásadní trojice Brahma – Višnu – Šiva, z nichž Brahma je stvořitelem světa, ale dále jeho pozice upadá, svůj úkol, stvoření, splnil, a tak se věřící obrací spíše ke dvěma zbývajícím božstvům, které mají co říci k dalšímu průběhu světa, Višnuovi a Šivovi).
Další důležitou pozicí v Indických náboženstvích je to, že zlo zde existuje jako tzv. hněvivý aspekt jednotlivých božstev, je jejich nedělitelnou součástí a v podstatě každý bůh z této oblasti může vystupovat jako mírný ochránce, ale i jako strašlivý nositel odplaty, tento rozpor je nejjasněji vidět na božstvu zvaném Šiva (původně Rudra), ve zmíněné trojici (Brahma-Višnu-Šiva) zastává Šiva post boha ničitele, ale už samotné jeho jméno je možné přeložit podle Oldřicha Friše, autora předmluvy k Védským hymnům, jako Milostivý (=Šivah). Už jeho předchůdce Rudra byl vnímán jako vražedný divoký dravec, strašlivý kanec nebes, ale také jako uzdravující lékař, dárce blahodárných léků. Šiva je ten, který na konci období ničí svět svým tancem, posypaný popelem, zdobený lebakmi, ovinutý kol šíje hadem, ale může být také tím, který přináší štěstí, pramenem veškerého života, i štědrým dárcem. Důležitým rozměrem Šivovy životní síly je také důraz na něj jako na sexuální symbol (symbolika mužského falu). Vedle toho je ale v Šivově pozici obsažena i askeze po smrti jeho ženy Satí, a i jeho další podoby jsou dost různorodé např, jako hněvivá bohyně Kálí... Stejně tak různorodým může být i bůh Višnu v mnoha svých vtěleních.
V Indických náboženstvích tedy nenajdeme představitele dobra a zla ve svých protikladných pozicích známých z monoteismů, dobro i zlo zde bývají aspekty dvojakých mocností (bohů) z nichž každý v sobě skrývá oboje a představuje se tak podle potřeby lidstvu. Stejně tak i démoni mají svojí dvojí pozici, ve starších mýtech jsou ničeni, aby bohové mohli stvořit svět do dnešní podoby ( Indra, pán síly a vládce blesků !posílen sómovou šťávou!, hubí strašného hada (tedy démona v hadí podobě) Vrtru, aby osvobodil vody z temného vězení hor...). Ale objevují se i obrazy boha Šivy, který je obklopen horou démonů, aby mohl pronásledovat smrtelníky.
Shrnuto a podtrženo vystupují v Indických náboženstvích sama božstva někdy jako nepřátelské bytosti (ve svých hněvivých aspektech) a stejně tak různorodá je i pozice démonů. Ve starých příbězích o stvoření světa vystupují jako překážka, kterou musí božstva porazit (=zničit), aby mohla dotvářet podobu světa, ale v pozdějších pozicích se objevují i jako jejich služebníci, spravedlivě trestající, pohybující se všude tam, kde mocná božstva zjevují svojí strašlivou tvář. Mohou se také objevovat v podobě trestů za konkrétní čin (např. špatně vykonaný rituál, ty jsou v hind. nesmírně důležité) a mohou mít i podobu např. rozhněvaných duchů předků, které je třeba utišit správnou obětí.
Pro další znejasnění celé situace přidávám výňatky z některých mytologických příběhů:
Poučení démonů
Když už byli stvořeni všichni bohové a démoni, povolal si bůh stvořitel Brahma velitele bohů Indru a vůdce démonů. Poučil je a ukázal jim, jaký je v následujícím světovém období jejich úkol. Od té doby se musí všichni bohové a démoni řídit podle pravidel boha stvořitele. Tak jsou světy v rovnováze a zůstanou tak celý jeden boží den. Všechno má svůj pořádek, bohové i démoni mají své místo. (Zde je možné zajímavé srovnání démonů, jako vykonavatelů boží vůle a starozákonního pojetí ďábla, jako vykonavatele boží vůle, viz. níže.)
Paniové – démoničtí trpaslíci, kteří ukradli Indrovi jeho stáda krav, ten je posléze porazil, pobil, a krávy si vzal zpátky, odtud Indra jako pán nebo také hledač krav.
Démon Vrtra – ve védské mytologii ztělesnění sil chaosu
Stvořitel světa Tvaštar měl syna Triširase, který měl tři hlavy. Přísného asketu, jehož síla den ode dne vzrůstala. To zneklidnilo boha Indru, a po té co neuspěly jeho panny, které měly asketu svést, vrhl blesk a zabil ho. Pak ještě musel jeden dřevorubec setnout všechny tři hlavy Triširase, aby přestala zářit jeho svatost (zářila i po smrti). Otec Triširase chtěl synovu smrt pomstít a stvořil démona Vrtru. Ten zastavil sedm řek boží pravdy, takže se nemohly rozšiřovat po zemi. Pak vyzval démon boha Indru na souboj a pohltil ho do své velké tlamy. Ostatní bohové přiměly démona zívat a tak mohl Indra zase vyskočit. Boj začal nanovo. Ostatní bohové se je snažili usmířit. Na pomoc přišli kněží (ršiové) a přemluvili Vrtru ke smíru. Indra musel slíbit že nezačne boj ani ve dne, ani v noci, zbraní z kamene či kovu. Indra se však chtěl pomstít a tak svůj slib porušil a zabil Vrtru mořskou pěnou, ve které se skrýval Višnu. Bohové se radovali ze smrti zlého démona, ale Indra měl výčitky z toho, že porušil slib i z toho že zavraždil Triširase. Objevuje se ovšem i verze, že posílen sómovou šťávou zabil Indra Vrtru (démona temnoty a sucha, který zadržoval nebeské vody ve svém příbytku) hromoklínem, po té co zničil devadesát devět jeho tvrzí. Dokonce se objevuje i starší varianta, že Vrtra v severštějších oblastech představoval prostě mráz (zastavení, uvěznění řek = zamrznutí).
Démon Šišupála
Šišupála se narodil jako královský syn. Přišel na svět se třema očima a čtyřmi pažemi. Mantikové mu předpověděli velkou budoucnost, měl se stát statečným bojovníkem. Když jednou vešel do domu polobůh Krišna a hrál si s děckem, odpadly chlapci dvě paže i třetí oko. Když dospěl, přišel jednou k obětní slavnosti a vyzval poloboha Krišnu na souboj. Královský syn se změnil ve zlého démona. Krišna vzal hořící disk a hodil ho démonovi na hlavu. Hlava se rozpukla a démonova duše vyletěla z těla. Krišna tak zvítězil.
Bůh smrti Jama
Jama byl první člověk, který se narodil na zemi. Byl také prvním, který musel zemřít. Byl totiž synem slunce, které umírá každý večer. Jeho sestra Jamuná je řeka, která směřuje na jih. Jama musel jít podél řeky, pak se dostal do říše mrtvých. Sem přicházejí duše všech, kteří zemřeli po něm. Protože zemřel jako první, vládne celé říši mrtvých, kterou se dvěma psy střeží. Každý pes má čtyři oči. Všechny lidské duše musí projít kolem nich. Jama pošle do země lidí nejprve ptáka smrti, ten vyzvedne duše a dovede je do říše mrtvých. Zde čeká písař, který sepsal všechny činy, které duše provedla, a nyní je předčítá. Jama pak vyřkne spravedlivý rozsudek a duše musí do jednoho z jednadvaceti pekel (naraka), kde si odpykává tresty. Duše dobrých lidí jdou do nebe (svarga). Většina duší se musí po čase vrátit do lidského světa v novém těle (cesta předků – pitr-jana). Jen některé mohou zůstat ve světě bohů, jsou vykoupeny z koloběhu životů (cesta bohů – déva jana). Jezdeckým zvířetem boha Jamy je buvol. Bůh je oblečený do barvy rudé a zelené, nosí s sebou kamenný kyj a loveckou smyčku. Do smyčky chytá lidské duše. Žije v krásném paláci, má posla Jamadúta. Cesta do říše mrtvých trvá čtyři hodiny a čtyřicet minut. Po této době se smí tělo zemřelého spálit.
Bali a Bana
Bali – ctnostný královský syn- získal přílišnou askezí moc nad světem bohů. Bohové mu museli postoupit svou zemi. Višnu ho však oklamal (požádal ho jako trpaslík o kousek země, kterou přejde třemi kroky, pak se změnil v obra a obešel celý svět) a zemi bohů získal zpátky. Balimu nechal jen Patálu, zemi v říši mrtvých. Baliho syn Bana, démon s tisíci pažemi, byl nepřítelem Višnua. Jeho dcera Ušas se milovala v povětří s Krišnou. Došlo k hádce a Krišna napadl démona Banu. Vrhací střelou ho připravil o všechny paže, ale pak mu udělil milost.
Duchové zemřelých
Zlí duchové mrtvých (bhútové) jsou duše lidí, kteří zemřeli násilnou smrtí a nebo duše těch, kteří byli pohřbení bez obřadu. Protože neprošli obřadem, nemohou dojít klidu. nenávidí lidi, protože jim odepřeli poslední pomoc. Pronásledují živé, sesílají na ně zlé sny a promlouvají k nim hlasem podobným cvrkotu cvrčků (ha, Cvrča je odhalena:-) . Nemají žádné stíny, když jsou mrtví zpopelněni, zlí duchové zmizí (nemají rádi oheň).
Démon Makara
Mořský netvor v podobě krokodýla nebo delfína. Námořníci se snažili přinést perlu z jeho tlamy, protože jim měla získat srdce každé ženy. Démon Makara byl také jezdeckým zvířetem boha Varuny. Dobrým lidem měl přinášet živou vodu, ničemníků mrtvou (jak vidno, dvojakost se netýkala jen bohů, ale i démonů). Byl také ochráncem smyslné lásky a mužům poskytoval kouzelný nápoj (rasa), který jim dával milostnou sílu.
Čtyřicet devět bohů bouře
Bohové bouře se jmenují Marutové. Jsou to synové boha Rudry. Slouží bohu Indrovi v boji proti nepřátelům. Přijíždějí vždy v bouřích. matka je porodila všechny najednou jako neforemnou masu. Bůh Rudra z nich ale vytvaroval silné válečníky. Jejich jména jsou například Plamenný vítr, Větrovec, Bouřlivák, Vichr atd.. Lidé se jich velice obávají, protože přilétají s každou bouří a ohrožují pole i domy.
Šumbha – („zabiják“ mýtický vládce démonů)
Vymohl si na Šivovi nezměrným sebetrýzněním vládu nad všemi bohy. Vlastnil spolu se svým bratrem Nišumbhou nezměrné bohatství. Jeho služebníci Čanda a Munda jednou překvapili při koupeli v Ganze bohyni Durgu v podobě sličné Ambiky a popsali ji svému panovi. Ten vyslal na námluvy krále opic Sugrívu, ale Durga byla ochotna vyslyšet jen toho nápadníka, který ji porazí v souboji a nebo se jí alespoň vyrovná silou. Démon vyslal celé své vojsko pod vedením bratra, ale Šiva mu dal schopnost vítězit nad bohy, ne nad bohyněmi. Durga rozprášila jeho vojsko a zabila jeho bratra. Když se na ní vrhnul sám Šumbha, propůjčili jí veškerou svou moc Brahma, Indra, Šiva a Višnu. Démon Šumbha byl také zahuben.
2. Buddhismus
Jednou z nejvýznamnějších nepřátelských bytostí buddhistické mytologie je bezesporu zlý duch Mára (řečený také Papimant, zosobnění smrti stojící v čele hordy zloduchů). Je to právě on, kdo se snaží Gautamu, již sedícího pod bájným fíkovníkem, ještě naposledy svést z jeho cesty. Ale i zde nacházíme jistý paradox. Je-li Mára jako Papimant vnímán jako vtělení smrti, potom v tomto případě, kdy je zván Márou, vystupuje zdánlivě opačně. Nesnaží se svést budoucího Buddhu k nějakému hříchu (jako později svádí Ďábel Ježíše), ale snaží se ho vrátit zpátky do života! Pravdou však je, že tento návrat do života souvisí i s tím, že život je v Buddhismu vnímán jako příprava na smrt a tak může být tento postoj chápan i tak, že se Mára snaží Gautamu vrátit životu, aby mohl zemřít jako smrtelník a neuniknul mu vyvanutím z jeho spárů. Márovou hlavní zbraní je idea, která praví, že vyvanutí, osvobození se z koloběhu životů, dosažení Nirvány není možné. Proto ať se Buddha raději již o to nepokouší a vrátí se zpět k normálnímu žití, k obyčejnému osudu smrtelníků, ať se odhodlá k normální smrti. Této Buddhovské epizodě předchází dlouhý půst, který potom Buddha jako cestu k osvícení zavrhnul, a tak není těžké si představit, že se skutečně nacházel v blízkosti smrti a tak i chápání Máry jako ducha smrti, který se vznáší nad Gautamou a nabádá ho aby sešel ze své cesty, aby nedosáhl ještě před smrtí Nirvány a nevymanil se tak z jeho pout, vypadá docela přijatelně. Gautama odmítá Márovo lákání posílen desíti významnými ctnostmi a stává se Buddhou. Další legendární zlou bytostí Buddhismu je tzv. Nága z Uruvilvy, která se utkala s Buddhou po jeho prvním souboji s Márou. Je to legendární kobra, sestřenice draků, majitelka domu v Uruvilvě, kterou Buddha vyprovokuje, aby jí zkrotil u ní doma. Pak na sebe navzájem chrlí dým a oheň (Buddha chrlí úplně stejně jako kobra Nága) a nakonec Buddha vychází z domu a má kobru porobenou a mírumilovně stočenou do klubíčka. Tento mýtus může být chápán jako předobraz legendy o svatém Jiřím a dalších hrdinech, kteří porážejí bájné netvory. Také se to někdy vykládá jako symbol ducha, vítězícího nad hmotou. V kosmologii podle Théravády (nejstaršího směru v Buddhismu) se objevují ve spodní sféře tří vesmírů, sféře žádosti tyto druhy bytostí: polobozi, lidé, démoni a jedna odrůda hladových strašidelných kostlivců (připomínajících trochu ty z Velikonočního ostrova). Podobné bytosti najdeme i v některých dalších školách (Sarvástiváda, Sautrántika, Mahíšasaka, Dharmaguptaka, Sammatíja, Vinaja, Mahásánghika, Lokóttaraváda, Satjasiddhi). Toto všechno jsou ovšem mýtické obrazy z Buddhistických příběhů a jejich filosofický rozměr je staví do zcela jiného světla. Za prvé i božstva, pokud se v Buddhismu objevují (Buddha o nich např. vůbec nemluví), a to božstva dobrá i zlá, nejsou věčná. Např. bůh Brahma, vypůjčený z hinduismu, se zjevuje jako první a mizí jako poslední s koncem každého cyklu. A co víc, dosáhnout Nirvány, vyvanutí, lze pouze z pozice člověka. Proto není v tomto rozměru Buddhismu ani dobrým ani zlým božským bytostem přikládán zásadnější význam. Další možnost náhledu se objevuje v Tibetu, kde se soudí, že staří bohové sesazeni z trůnu v osmém století Buddhismem, se mohou proměnit ve škodlivé démony, které dokáží udržet v šachu pouze staří čarodějové bon. Nejdůležitější filosofický rozměr chápání zlých bytostí v Buddhismu najdeme ale až v Tibetské knize mrtvých. S takovými bytostmi se totiž člověk nejčastěji setkává v okamžiku přechodu mezi životem a smrtí zvaném bardo. Objevují se zde např. vznešený Karmahéruka, jeho družka Karmakródhéšvarí, bílá Gaurí, držící v pravé ruce jako kyj vyschlou mrtvolu a v levé misku z lebky naplněnou krví, žlutá Čaurí, s šípem nasazeným k tětivě luku, červená Pramóha, třímající praporec vodního netvora, černá Vétálí, držící vadžru (ostnatou koulí) v pravé a misku z lebky naplněnou krví v levé ruce, žlutočervená Pukkasí, která drží v pravé ruce střeva a levou si je cpe do úst, tmavozelená Ghasmarí, která si levou rukou přidržuje u úst misku z lebky naplněnou krví a pravou v ní vadžrou míchá, bleděžlutá Čandálí, která trhá hlavu od trupu mrtvoly, v pravé ruce drží srdce a levou požírá tělo, tmavoblankytná Šmašání, jež činí totéž, tmavohnědá Sinhamuka se lví hlavou a rukama zkříženýma na hrudi, držící v tlamě mrtvolu a potřásající hřívou, červená Vjághrímukha s tygří hlavou a vyceněnými tesáky, černá Šrgálamukha s liščí hlavou, která v pravé ruce drží břitvu a v levé střeva, jež polyká a líže při tom krev... Tibetská kniha mrtvých obsahuje různé příklady přístupů k těmto bytostem, které většinou nabádají k jedinému, rozpoznání podoby vlastního intelektu v těchto tvorech. Tyto bytosti totiž podle Tibetské knihy mrtvých neexistují. Mluví se o nich jako o vlastních představách, nebo schopnostech svého intelektu. Jediným nebezpečím v případě výše popsaných bytostí je podle Tibetské knihy uvěřit v jejich existenci. Bardo, jako přechodný stav mezi smrtí a znovuzrozením, trvá devětačtyřicet dnů a po něm není už nic. Nebezpečí těchto bytostí se proto vznáší pouze nad ustrašenými povahami nacházejícími se v tomto přechodném stavu, těmi, kteří uvěřili v jejich existenci. Tyto bytosti nemají přesah do předchozího života (zde se Tibetská kniha zabývá pouze přípravnými úkony pro okamžik smrti, žádné obranné metody proti těmto bytostem nenacházíme) a ani přesah těchto tvorů do posmrtné prázdnoty není dle Tibetské knihy možný. Pomineme-li tedy mýtické bytosti jako Máru či Nágu, které měli svojí funkci v původních Buddhistických mýtech, jsou nepřátelské bytosti v Buddhismu, alespoň podle Tibetské tradice, chápány jen jako nechtěné výplody naší mysli v okamžiku smrti. Je potřeba si ovšem uvědomit, že Buddhismus se šířil po celém světě a na mnoha místech se mísil s místní náboženskou tradicí. Mohl tak od ní přebírat nejen božstva, ale i některé jejich odpůrce. Velký důraz na ně ovšem není kladen v žádné Buddhistické tradici. Výjimku mohou tvořit snad jen lidové vrstvy Buddhismu, kde se tyto bytosti objevují jako skutečné a objevují se i různé magické postupy, kterak s danými bytostmi bojovat.
Něco z buddhistické mytologie:
Zuřivý slon
Buddhův bratranec Dévadatta byl jeho velkým protivníkem. Jednou opil slona a pustil ho na svobodu, právě když Buddha sbíral almužny. Zdivočelé zvíře rozdupalo mnoho lidských příbytků. Buddha však pokračoval v obchůzce. Tu běželo přes ulici malé děvčátko a Buddha poprosil slona, aby dítěti neubližoval. Slon před Buddhou poklekl protože poznal sílu jeho moudrosti.
Mára tentokrát jako bůh
Mára se v mytologii objevuje jako ochranný bůh smyslné lásky, sexuálního pokušení, ale také smrti. Snaží se odvrátit lidi od cesty k vysvobození (viz. démon Mára versus Buddha pod fíkovníkem). Má mnoho dcer a ty mají spadeno na askety a mudrce, které svádí ke smyslnému milování. Meditace totiž dává asketům příliš velkou sílu. Právě jeho dcery mimo jiné sváděly i Siddhartu na jeho cestě k Buddhovství.
3. Judaismus a křesťanství
Démoni ve Starém zákoně (ve srovnání s Babylonem, kde prý v dlouhém zajetí trpěla velká část židovského národa, je jich poměrně málo):
Mávet – démon smrti
Lilit – ve SZ zlodějka dětí, někteří židovští autoři ale psali o této bytosti poněkud více, rozlišovali dvě Lilit, malou a velkou, velká je manželka Samaela, krále démonů a je matkou smilstva, malá panna Lilit je družkou jiného démonského krále, Ašmodaje, a způsobuje neplodnost. V lidové víře se Lilit stala vládkyní sukubů, kteří napadají a svádějí spící muže a vysávají z nich životní šťávy. Věřilo se také, že krade novorozeňata a způsobuje horečku omladnic. Podle kabaly je Lilit družkou Samaelovou, přičemž Lilit představuje ženský aspekt a Samael mužský aspekt Leviatana. (Leviatan je mořská nebo vůbec vodní obluda, není jasné, zda se pod tímto pojmem rozumí velryba, krokodýl nebo hroch. Představuje pradávný chaos a jako takový je symbolem zla.) Samael je rabíny nazýván záludným hadem, Lilit svíjející se zmijí. Obě tyto obludy budou zahubeny na konci času, jak je možné číst v Sefer Emek ha-melech.
Rešef – démon moru
Dever – démon nemocí obecně
Beliál – vůdce démonů, který se objevuje vedle SZ i ve spisech kumránské sekty, kde se píše, že Bůh stvořil dva duchy - dobrého - Prince světla a zlého – anděla temnoty Beliála, tento názor je ovšem mimo hlavní teologický proud a je nejspíše důsledkem vlivu dualistických směrů, např. perského mazdaismu.
Azazel, démon pouště, později nejspíš i Ježíšův pokušitel, který se objevuje v Lv 16,8, jako pouštní démon, kterému se posílá kozel, obtížený hříchy Izraele.
Démonologie pseudepigrafů a apokryfů (knih, které se nedostaly do biblického kánonu):
Asmodeus – zlý démon z knihy Tobiáš
Již zmiňovaný Azazel se objevuje i v první (tzv. Etiopské) apokalypse Henochově a zde se objevuje i rovněž již zmiňovaný Samael (na nějž lze narazit i v Umučení Izaiášově).
Beliál se objevuje i v knize Jubilejí, kde můžeme také narazit na démona Mastemu, jehož jméno je příbuzné se slovem sátán (viz. níže), odvozuje se totiž od vedl. tvaru slovesa ś-t-n, který zní ś-t-m = míti v nenávisti. V souvislosti s tímto démonem se objevuje v Jubilejích zajímavá teorie, převzatá později i Talmudem, podle které k „Akedě“ – zkoušce věrnosti, ve které měl Abrahám obětovat Izáka- pohnul Boha vlastně ďábel (analogie s Jobem).
Satanail, Semyaz – nová jména pro satana, které se objevují v těchto textech
Abaddon – objevuje se zde i toto démonské přízvisko, které se později objevuje i ve SZ, kde znamená obecně zkázu, u Joba (Job 28,22) je zosobněním zahynutí a nalezneme ho i v NZ, konkrétně Zj 9,11.
Satan a démoni v rabínské literatuře – objevuje se u tanaitů, vTalmudu a v midraších:
Tanaité, předtalmudická rabínská škola, až na malé výjimky nechápali satana jako osobu, ale jako neosobní moc zla. Jediné dvě historky, podle kterých můžeme usuzovat na určitou personifikaci Satana, nám v talmudu zanechali rabín Meir, který byl satanem vyhozen ze svého domu, a rabín Akiba, kterého satan pokoušel v podobě ženy.
Různé podoby ďáblova jména:
Beelzebul (nebo také Belzebub) - obvykle je odvozován ze jména filištínského boha Baal-zebuba (Pán much, aramejský ekvivalent Beel-dibaba) , či spíše Baal-zibbúla (zibbúl = modlářské oběti), Baal-zebel (zebel = hnůj). V NZ se objevuje jako kníže démonů, v jehož jménu má Ježíš podle svých protivníků provádět exorcismy.
Satan – slovo sátán pochází ze starozákonní hebrejštiny a odvozuje se od hebr. slovesa ś-t-n = nepřáti, osočovati, obžalovávati nebo protiviti se. Sátán by se pak dal přeložit jako protivník, odpůrce, žalobce. Ve starém zákoně se samotné sátán vyskytuje 25x a to v různém smyslu! Např. být někomu satanem zde znamená protiviti se někomu. V 1Kr 11 se píše o tom, že král Šalamoun zhřešil a Bůh proti němu za trest postavil „protivníky“ (v originále satany!): krále Adada Idumejského a Razóna Eliadova. Původně tedy slovo sátán označovalo jakéhokoliv (tedy i lidského) protivníka. Další posun satanova jména je viditelný na případu Job (v knize Job mimochodem největší výskyt slova sátán). Zde vystupuje satan nejprve jako žalobce, který přesvědčuje Hospodina o tom, že člověka je možno přimět utrpením ke vzpouře proti Bohu. V hebrejském textu je zde použito slova (hasátán, tedy slovo sátán s členem) což má vést ke zdůraznění slova sátán jako funkce, nikoliv vlastního jména. Satan zde ovšem dále vystupuje i jako přímý vykonavatel boží vůle v samotném „případu Job“. Ale vedle funkce žalobce a následně vykonavatele boží vůle se na některých místech začíná již objevovat i jeho pozice jako nemotivovaného zla, která se později plně rozvine až v NZ (viz. níže).
Ďábel – pochází nejspíše z řeckého slovesa diabalein = rozdělovat, ve smyslu dávat od sebe. (Diabolos se potom někdy překládá také jako pomlouvač.) Toto slovo se objevuje v Jobovi a na několika dalších místech (Za 3,1n, Ž 109,6) jako překlad slova sátán. Zřejmě se jedná o místa, kde slovo sátán ztrácí obecný význam protivník a označuje konkrétní bytost ( kromě Est 7,4 a 8,1, kde nepřekládá slovo sátán, ale označuje nepřítele Židů, Perského správce Hamana). Toto slovo i s pořečtěnou formou slova sátán (v pořečtěné podobě satanas) přešlo později i do NZ.
Lucifer – pochází z latiny a překládá se jako Světlonoš (lux = světlo, feró = nosím). V Bibli se nalézá v Iz 14, 12, kde překládá hebr. helel nebo řec. fósforos či Eósforos = denní hvězda (nebo také zářící ranní hvězda, jitřenka). Zde však neodkazuje k Satanovi, ale k pyšnému babylónskému králi. Jiným zdrojem je mythologický příběh, který mluví o Luciferovi jako o nejkrásnějším andělu, který se vzbouřil proti bohu (v pýše na svou krásu nechtěl sloužit lidem) a byl Bohem zatracen. V tomto smyslu symbolizuje vzpouru proti Bohu, tj. proti řádu a tedy zlo. Základem legendy o Luciferovi je mýtus, s nímž se setkáváme po celém středním východě, původně snad semitský. Patrně nejstarší dochovanou formou tohoto mýtu je kanaánská legenda o bohu úsvitu Šacharovi, který se zrodil z lůna Velké Matky bohyně. Šachar byl, stejně jako Lucifer, Jitřenkou, která byla posledním světlem, které vzdorovalo vycházejícímu slunci. Pokusil se zmocnit slunečního trůnu světla, ale byl poražen a svržen z nebes. Tento příběh pochází ze 7. stol. př.n.l.. O několik století později zřejmě posloužil jako předloha pro židovského písaře, který jej vložil do úst proroku Izajášovi (Izajáš 14, 12-15). Později byl lucifer ztotožněn s ďáblem jako takovým a ve středověku byla již jména Lucifer a Satan významově prakticky totožná.
Novozákonní pojmenování pro postavu ďábla:
NZ vedle již zmíněných pojmů Diabolos a Satanas užívá také řecké pojmy kategor = žalobník, ho poneros = ten Zlý, echtros = nepřítel, peirazon = pokušitel, archon (theos) tú kosmú (aionos) tútú = vládce (bůh) tohoto světa (věku), mluví se také o démonech (z řeckého daimónion), mocnostech (exúsiai = mocnosti) a ďáblových andělech (angeloi tú diabolú = ďáblovi andělé). Někdy se také používá pneuma ve smyslu zlý (nečistý) duch, dále mytologické obrazy jako ofis = had, drakon = drak. Antikrist je zlo namířené proti Kristovu dílu, vtělené do lidské podoby.
Rozdíl mezi SZ a NZ pojetím ďábla podle G. Messadiého
Starozákonní pojetí ďábla lze velmi výstižně uchopit výrokem z První knihy Samuelovy (16,14), kde se dočteme, že : „Duch Hospodinův odešel od Saule, a nepokojil ho duch zlý od Hospodina.“ A v dalším odstavci (16,15) se dokonce objevuje výrok : „Aj, teď duch Boží zlý nepokojí tě.“ Zlý duch od Hospodina a dokonce duch Boží zlý mluví jasnou řečí o pozici Zla ve starém zákoně. Ať už se jedná přímo o Satana nebo o nějakého démona, je zde zcela jasně vykonavatelem Boží vůle, součástí Hospodinových záměrů. Bůh ve SZ tak řídí jak Dobro, tak i Zlo a jeho představitelé jsou pouze vykonavateli jeho příkazů. Jak si můžeme ukázat na již zmiňovaném případu Job, Satan se dokonce pohybuje v nebeské radě Božích synů a rozmlouvá o Jobovi s Hospodinem. Nikdo proti tomu nijak neprotestuje a Hospodin sám Satanovi ukládá jeho úkol (kniha Job 1,12). Satan tedy vystupuje v souladu s vůlí Stvořitele. Nabízí se tedy otázka, je-li v této pozici Satan vůbec Zlem? Není spíše symbolem utrpení seslaného z Boží vůle? Řešení teologického problému jak to, že Bůh Dobra toleruje Zlo, či jak jsme si ukázali, jeho představitele dokonce úkoluje, má mnohá řešení v rámci jednotlivých křesťanských heresí. Ukažme si jedno z nich na příkladu gnostiků. Ti se s výše uvedeným vypořádali takto: Skutečný stvořitel je nazván Demiurgem a sídlí nad Dobrem i Zlem, přičemž Dobro je výlučně duchovní a Zlo výlučně hmotné. Dobrý Bůh se tak stává jen jakýmsi druhotným bohem (zpravujícím duchovní sféru), který je roven Zloduchovi Ďáblovi, který má na starosti sféru hmotnou. I zde je patrný rámec spolupráce mezi Bohem a Satanem, vycházející ze SZ, je ovšem postavou Demiurga postaven oproti tradičnímu křesťanskému náhledu na rovnoprávnější úroveň. Další zajímavý příběh se týká Henochovy knihy (tzv. první „Etiopské“ apokalypsy), kde se andělé zamilovali do smrtelnic a sestoupili na Zemi, aby se s nimi spojili. Jména těchto andělů jsou např. Urakabarameel, Akibeel, Tamiel, Ramuel, Danel, Azkeel, atd.. Jejich vůdcem byl Šamazja. Z jejich spojení se zrodili obři a démoni. Objevuje se tak na tomto místě téma, že Zlo vzešlo ze sexuálních choutek (jejich děti - démoni). Má to ovšem dva rozpory. Za prvé, Zlem bylo přeci už to, že andělé sestoupili na Zemi , aby se spojili se smrtelnicemi, takže lze vlastně mluvit o zrození Zla, když Zlo samotnému svému zrození už předcházelo? Totéž by se ostatně dalo namítnout i k legendě o Luciferovi, který byl jako původce Zla svržen z nebes, ale při tom se sám nakazil Zlem (pýchou) a to tedy muselo existovat už před ním. A druhý rozměr je ten, že tito démoni, jakožto zlé bytosti, se ale ve své zlobě projevili tak, že začali lidi učit. Např. Azazel (známý i z Třetí knihy Mojžíšovy) učil lidi jak vyrobit meče, nože, štíty, kyrysy a zrcadla. Naučil je výrobě náramků a ozdob, užití líčidel, umění nalíčit si obočí, umění používat drahokamy a všemožné druhy barvy. To vše dělal prý proto „aby zkazil svět!“ A ještě méně přesvědčivé zprávy o aktech kažení světa pochází od jeho kolegů: Byrkayal učil umění pozorovat hvězdy, Akibeel učil znakovému písmu, Tamiel učil astronomii a Asaradel vysvětloval pohyb měsíce. Vskutku ďábelské činnosti. O kus dál potom čteme o důvodech zavržení Azazela, vyjevil totiž světu všechno, co se děje na nebesích. Je to ovšem v jistém rozporu se Starým zákonem, neboť proč by se vševědoucí Hospodin dělil o oběť (viz. obětování kozlů, ten obtížen hříchy Izraele směřuje k Azazelovi do pouště) s někým, koho odsoudil k zániku? Tolik tedy k chápání Zla a démonů nejen ve SZ ale i v přidružených výkladech. Jaký je tedy posun v pojetí ďábla ve SZ a v NZ? V NZ se objevuje několik témat, která ve SZ nenajdeme. NZ zákon se hemží příběhy o vymítání zlých duchů. Sám Ježíš vymítá takřka na každém kroku. Objevuje se zde také termín „prudká posedlost“. Ďábel je zde ztotožněn se zlými duchy, ale také poprvé s nemocemi. A další důležitý rozdíl je, že ďáblovy motivy jsou roztěkané a nemají viditelný zdroj. Zatímco ve SZ jsou Ďáblovy činy odůvodněny a jsou spojeny s vykonáváním Boží vůle, v NZ už Ďábel sužuje člověka zcela bezdůvodně. Přibližuje se skutečnému pojetí symbolu Zla jako samostatně existující svébytné síle, která bude poražena až v konečném nastolení Království Božího na zemi. Důraz na eschatologii se zde dostává daleko víc do popředí. O vlivech, které k této změně vedly by se dalo jistě polemizovat. Mnozí autoři uvádějí jako výrazný a silný zejména vliv perského Mazdaismu, dualistického systému, jehož pojetí Zla vedlo k posílení a změně funkce mocností Temnot i v křesťanství. Dalším důležitým aspektem v NZ je i to, že se zde s definitivní platností spojují termíny Lucifer, Satan, Ďábel do jedné jediné postavy – definitivně zformovaného a jednotně nahlíženého představitele Zla (v rozporu se starým zákonem, kde nacházíme rozdílné pohledy – mýtus o Luciferovi jako padlém andělu X pojetí Satanů jako všech (i lidských) protivníků X Hasátán jako termín zdůrazňující funkci X Diabolos (Ďábel) jako překlad toho místa, kde Sátán je překládán spíše jako jméno než funkce...atd.).
4. Islám
Jméno Šajtán (Satan) si Muhammad vypůjčil pravděpodobně od Židů. V Koránu k němu připojuje epiteton kamenovaný „radžím“ („...hledej u Alláha útočiště před Šajtánem kamenovaným...“) a tento kníže pekel je vskutku neustále kamenován anděly a sprškami létavic. Další jméno je Málik – dozorčí nad peklem. Jméno Málik pravděpodobně vychází z Molocha Kananejských. Další označení je Iblís (vychází nejspíš z řeckého diabolos). Někdy je Šajtán jeden, někdy je mnohonásobný, Muhammad například zapřísahá své posluchače, aby vzdorovali stoupencům satanů. Z hlediska židokřesťanského učení potom vycházel Muhammad nejspíše z novozákonní tradice, protože na rozdíl od SZ a naopak v souladu s NZ nedefinuje Ďábla jako Stvořitelova služebníka, ale jako jeho zapřísáhlého nepřítele. Alespoň tohle píše o Ďáblovi v Islámu Messadié. Na druhou stranu u Kropáčka nacházíme celou řadu příkladů, které působí tak, jako by inspirací pro ně bylo právě Starozákonní pojetí. Legenda o Iblísovi, který se pyšnil nad člověkem tím, že pochází z ohně, kdežto člověk (Adam) z hlíny, a odmítal se mu poklonit připomíná velmi nápadně legendu o Luciferovi. Iblís měl být potrestán, ale vyprosil si odklad trestu do soudného dne. Navíc mu bylo dovoleno pokoušet a svádět lidi. Tento Boží souhlas s Iblísovým působením ve světě opět připomíná spíš Starozákonního Ďábla (například v případu Job). O původu Iblíse existují různé verze. Jedna říká, že všichni džinové byli původně oddílem andělů, určených střežit ráj. Vzbouřili se a Bůh poslal Iblíse, který se tehdy ještě jmenoval jinak, zavést pořádek. Podle jiných verzí byl Iblís zajatý džin vychovaný anděly, a nebo archanděl pověřený na zemi vládnout džinům. Ve všech těchto pozicích vychází konání Iblíse z Boží vůle a je tak opět podobno spíše SZ pojetí Ďábla. Pojmy Satan a Džin se v Koránu mísí a stejně tak i v legendách. Satan je někdy chápán jako otec džinů, spojován s podobou hada (viz. starozákonní Ďábel), označován také jménem Džánn apod.. Ve své mnohonásobné podobě se Šajtáni (Satanové) začleňují do tohoto světa jako zlí džinové (i samotná mnohonásobnost Ďáblů v Islámu se podobá spíš SZ pojetí Satanů jako odpůrců, než NZ Ďáblu jako jedinému představiteli Zla). Silnější třídy zlých džinů jsou zvány ifríti a máridové. Slabší jsou džánnové a džinové, kteří mohou být dobří i zlí. Íránci zlým džinům říkají dívové a nere, dobrým ženským vílám peri. Džinové v nejobecnějším slova smyslu jsou smrtelní. Mnohé zabíjejí meteory, které po nich hází andělé, střežící přístup k nebesům. Džinové se také bojí železa a v ramadánu jsou zlí džinové dočasně spoutáni. Do nižších tříd džinů se řadí desítky místních starých bůžků a démonů. Nejznámější jsou ghúlové, zlí mužští i ženští démoni, pěstující vlkodlačí kanibalismus. Dále ghaddárové, synové Iblísovi, kteří mučí lidi, šiqq, obluda v podobě pouhé poloviny člověka rozetnutého po délce a hátif, pouhý radící nebo varující hlas neviditelného mluvčího. Celými dějinami Islámu se vine podle Kropáčka poměrně v široké míře víra v reálnou existenci těchto bytostí. Shrnuto a podtrženo, v rámci Islámu můžeme najít stejně bohatou tradici démonských bytostí (zde džinů) jako v křesťanství a judaismu. Korán, jako poněkud méně narativní a více zákonodárné dílo je sice na démonské představy trochu chudší, ale je v hojné míře doplňován další Islámskou tradicí. Chápání Ďábla prochází v Islámu stejnými problémy jako v příbězích SZ a NZ. Šajtáni jsou na jednom místě chápani jako džinové vykonávající Boží přání a pokoušející lidi, na druhém je Šajtán jeden, nebezpečný nepřítel Boží, který ovšem nemůže zasáhnout pravověrné muslimy (v tomto pojetí významný rozdíl oproti SZ, kde Bůh nechá pokoušet i své nejvěrnější stoupence, zda se tedy že Bůh z pohledu Islámu je ke svým stoupencům poněkud shovívavější :-). Nejobecněji by se ale dalo říci, že Ďábel v Islámu je nesporně slabší, než novozákonní představitel Zla. Zaprvé se mísí s nižšími džiny a někdy není jasné je-li to jen škodící džin a nebo něco víc. Za druhé i ve svém nejsilnějším postavení nemůže ztěžovat život pravověrným muslimům. Za třetí dostal sice odklad trestu, ale na konci věků potrestán bude a to snižuje jeho lákavost pro případné své stoupence. A za čtvrté vezměme v potaz vyprávění o králi Sulajmánovi (Šalamounovi), který ovládal Satany, kteří pro něj museli lovit perly a všemožně těžce pracovat a je za to chválen dokonce Koránem. A představme si celou křesťanskou tradici a její postoje k lidem, kteří přišli jakýmkoliv způsobem do údajného styku s Ďáblem.
Použitá literatura:
Bible - podle vydání Kralického z r. 1613
Duchovní cesty Islámu, Luboš Kropáček, Vyšehrad, Praha, 2003
Encyklopedie indické mytologie, Jan Filipský, Libri, Praha, 1998
Hinduismus, David M. Knipe, Prostor, Praha, 1997
Lucifer a Lilit, Josef Veselý, Vodnář, Praha, 2003
Obecné dějiny ďábla, Gerald Messadié, Odeon, Praha, 1996
Satanismus, kol. autorů, Společnost pro studium sekt a nových náb. směrů, Praha, 1997
Svět mýtů, Helma Marxová, Volvox Globator, Praha, 2002
Védské hymny, DharmaGaia, Praha, 2000